Otázka života po smrti a otázka, zdali půjdeme do Nebe je něco, co nás všechny spojuje a všichni o tom přemýšlíme. Realitě života po tomto životě nelze uniknout a budeme jí jednou muset všichni čelit. Je to ta ultimátní, největší otázka v našem životě a pojí se s ní celá řada dalších otázek.

Proč žijeme? Proč máme v životě tolik problémů a trápení? K čemu to všechno je? Jak to všechno skončí? Jaká je naše “endgame”? A jestli existuje něco jako Nebe, co rozhoduje o tom, jestli po smrti strávíme věčnost právě tam?

Když se nás někdo zeptá, jestli půjdeme po smrti do Nebe, co odpovíme? Většina lidí odpoví, že ano. A když se nás zeptá proč? Na základě čeho? Jsme si tím opravdu jistí? A jak se tam dostaneme? Co odpovíme potom? 

Zdá se, že na světě převládá představa, že Nebe je výchozí destinací pro nás pro všechny. Že všechny cesty vedou do Nebe a není třeba přemýšlet nad tím, jak se tam dostat. Jaká je ale představa Boha, našeho stvořitele? Co říká Bible?

Věčnost je zapsaná do našich srdcí

Proč nás tak zajímají příběhy, kdy lidé popisují zážitky blízké smrti (NDE – near death experiences)? Proč knihy na tohle téma jsou často bestsellery?

Bible říká, že to tak je, protože Bůh nám všem napsal věčnost na srdce a každý z nás tedy v hloubi duše ví, že život je věčný a že smrtí nekončí. Věčný Bůh nám dal povědomí o naší vlastní věčnosti a o tom, že život je mnohem víc, než pouze ten, který žijeme tady a teď. Povědomí o tom, že ani nemůže existovat život, který by jednou skončil. Takový život by totiž neměl žádný smysl.

Můžeme si zkusit představit, že po smrti nic dalšího nebude. Že přestaneme existovat. Po chvíli úzkostné snahy zjistíme, že něco takového si představit nelze. Nemůžeme si to představit, protože to není pravda, není to realita.

Jistě se můžeme snažit na tohle téma nemyslet a žít život pod heslem “Carpe diem (Užívej dne)”. Můžeme předstírat, že smrt je konec a snažit se všechno si užít, než umřeme. Dřív nebo později ale zjistíme, že všechno to “užívání si” co tenhle svět nabízí je svým způsobem prázdné, že není skutečně naplňující.

A proč tomu tak je? Proč v ničem nemůžeme najít smysl a opravdové naplnění? Protože všechno časem skončí a Bůh nás stvořil se srdcem toužícím po něčem, co je věčné. Po něčem skutečně naplňujícím. Po něčem, jako je on sám a po něčem, jako je Nebe…

A i když předstíráme, že smrt je konec, tak ve skutečnosti víme, že je to jen přechod do věčného života, který čeká každého z nás. A Bůh nám v Bibli klade na srdce, abychom se naším věčným životem zabývali a abychom nad ním přemýšleli. Chce abychom věděli, co nás čeká a proto nám ve svém písmu sděluje, co po naší smrti bude následovat.

Jak to bude až jednou zemřeme?

V Bibli se dočteme, že máme jeden život, po smrti následuje soud a po něm náš život pokračuje navěky v Nebi nebo v Pekle. Dočteme se také, že život ani nemůže skončit. To znamená, že po naší smrti buď budeme žít navěky s Bohem v Nebi, nebo budeme žít navěky bez Boha v Pekle. Přičemž Nebe a Peklo jsou skutečná místa, která také budou existovat navždy. A varianta, že po smrti nebude následovat nic? Ta podle Bible neexistuje.

Ale co když Bibli nevěříme?

Potom se stačí podívat na naše vlastní životy, které nám také mohou být důkazem, že to co Bůh říká, je pravda.

Když se podíváme na sebe a na lidi okolo nás, vidíme, že i když nejsme věřící a možná ani v žádné Nebe nevěříme, stejně se snažíme něčemu jako Nebe co nejvíce přiblížit. Když vybíráme, kam pojedeme na dovolenou, tak vybíráme co nejhezčí místo, kam můžeme uniknout od každodenního života, od všech starostí, povinností a obav. Snažíme se najít nějaký ten Ráj na Zemi.

A nesnažíme se všichni zajistit si bezpečí a dlouhodobou, ideálně věčnou, stabilitu? Mít už napořád vystaráno?

Pokud jde o peníze, tak investujeme, doufáme, že vyhrajeme v loterii nebo litujeme toho, že jsme tenkrát nekoupili alespoň jeden bitcoin, protože dnes bychom byli “za vodou”. Pokud jde o zdraví, tak cvičíme, jíme zdravě, chodíme na kontroly k lékařům. Proč? Abychom byli zdraví a cítili se dobře co nejdéle.

A když v našem životě bezpečí a stabilitu nemáme, nesnažíme se jí zajistit pro vlastní děti? Aby se měly dobře a aby o ně bylo postaráno? Aby se měly lépe než my?

Proč to tak je? Proč všichni chceme zažít něco jako Nebe na Zemi? A na stranu druhou, proč máme všichni podvědomě strach z toho, co bude v budoucnu a snažíme se všemi možnými způsoby “zajistit” životy nejenom naše, ale i našich dětí a všech co máme rádi?

Myslím si, že je to způsob, kterým k nám všem promlouvá sám Bůh. Je to strach ze smrti a z Pekla a snaha udělat všechno pro to, abychom se dostali do Nebe. A je zajímavé, že na otázku, zdali půjdeme po smrti do Nebe, většina lidí odpoví, že ano, zatímco podvědomě má ta stejná většina lidí strach ze smrti a z toho, co bude po ní následovat. Je to jako bychom si namlouvali, že všichni půjdeme automaticky do Nebe, zatímco v hloubi duše víme, že naše životy bez Boha nevyhnutelně směřují někam úplně jinam.

Peklo, a ne Nebe, jako naše výchozí destinace?

Přestože většina lidí se domnívá, že je na cestě do Nebe, i když neví jak se tam dostane, Bůh nám ve svém písmu říká přesný opak. Říká nám, že naší výchozí destinací je Peklo. Že jsme všichni automaticky na cestě do Pekla, protože si všichni žijeme po svém a Bůh nemá v našem životě žádné místo. Říká nám, že všichni hřešíme, v důsledku toho také všichni umíráme a pokud zavčas neobrátíme směřování našeho života a neusmíříme se s Bohem, bude náš život po smrti pokračovat v Pekle.

Jak jsme se ale všichni dostali do takové situace, kdy naše životy přirozeně směřují do Pekla a my o tom ani nevíme? Proč by nás dokonalý a dobrý Bůh stvořil takovým způsobem, že všichni dříve či později zemřeme a skončíme v Pekle, navždy od něj odloučení?

Samozřejmě by nás takhle nikdy nestvořil. Bible říká, že Bůh původně stvořil člověka tak, aby žil věčně a smrt v původním Božím plánu vůbec neměla svoje místo.

A dnešní vědecké poznatky to potvrzují. Většina buněk v našem těle má možnost se regenerovat. Naše játra jsou navržena tak, aby fungovala věčně, stejně tak naše srdce. Jasně v lidském těle vidíme mechanismy, které se snaží znovu a znovu zajistit obnovu buněk a pokračování našeho života. 

Něco je ale špatně a všechny tyto mechanismy bojují o náš život marně. Smrt, která původně nikdy neměla existovat, nakonec vítězí a zdánlivě ukončuje život každého z nás.

Jak je to ale možné, když Bůh říká, že nás stvořil, abychom žili věčně? Co se stalo? Co je špatně? Udělal Bůh při našem stvoření nějakou chybu? Ano, někdo skutečně udělal chybu, a proto všichni umíráme. Ale asi tušíme, že to nebyl dokonalý Bůh. Asi tušíme, že tu chybu jsme udělali my. Chybu, která zavlekla do původně jenom dobrého světa hřích, zlo a smrt.

A my možná slovo hřích nejsme v dnešní době a v naší kultuře příliš zvyklí používat. Je to slovo, které v běžném hovoru není slyšet. Je to něco, co máme spojené s náboženstvím a pobožností a úplně přesně nevíme, co si pod tím pojmem máme představit. 

Všichni ale dobře víme, ať už věříme v Boha nebo ne, co to je zlo a vidíme ho všude kolem sebe. Jasně vidíme, že tenhle svět není v pořádku, že se dějí věci, které by se dít neměly. Ať už jde o “morální zlo”, jako je násilí, války, krádeže a nevěry nebo o “přirozené zlo” jako přírodní katastrofy, nemoci a smrt.

A také vidíme, že přítomnost zla v tomhle světě a existenci Boha nejde od sebe oddělit. Jestli něco přiměje opravdu zarputilého nevěřícího začít mluvit o Bohu a nadávat na něj, tak je to právě přítomnost zla v jeho životě nebo v životech lidí, která zná. Jak mohl Bůh tohle dopustit? Proč tohle Bůh nepotrestal? Kde byl Bůh, když se tohle stalo?

A pokud něco takového slyšíme, tak máme vlastně důkaz toho, že takový člověk ve skutečností věří, že nějaký Bůh existuje. Jak by se mohl zlobit na někoho, kdo neexistuje? Jak by mohl nevěřit v Boha a současně mít problém s tím, jak řídí svět? Problémem takového člověka není, že v Boha nevěří. Problémem takového člověka je, že se zlobí na někoho, kdo nemá se zlem nic společného. Podle Bible je totiž jenom jeden důvod, proč v našem světě existuje zlo a smrt.

A není to Bůh. Je to hřích. 

Odkud pochází hřích a zlo? Co je jeho zdrojem?

Bible říká v knize Genesis, že Bůh stvořil planetu, stvořil zvířata, stvořil člověka a všechno bylo dobré. Existovalo jenom dobro.

Je to logické, Bůh je vždy dobrý, neexistuje v něm ani kousek zla, ani kousek něčeho, co by bylo špatné. A stejné vlastnosti měla i planeta, kterou stvořil, včetně prvních lidí Adama a Evy. Neexistovalo žádné zlo, žádné nemoci, žádná smrt. A Bůh vše zamýšlel tak, aby to bylo dobré navždy. Nechtěl, aby Adam a Eva vůbec kdy zakusili, co to je zlo a smrt. Ale něco se stalo…

Určitě ten příběh známe. Když Bůh stvořil Adama a Evu do překrásné zahrady, dal jim možnost jíst z každého stromu v zahradě, až na jeden. A za předpokladu, že Boha uposlechnou, tak měli slíbeno, že bude všechno dobré, nebude žádné zlo, stejně tak žádné nemoci a žádná smrt. Měli slíbeno, že budou žít společně s Bohem věčně.

Ale vzhledem k tomu, že Bůh stvořil svobodné lidi a ti musí mít svobodnou vůli, museli si takový život zvolit. Nemohli být k životu v přítomnosti Boha nuceni, museli mít i možnost žít si po svém, bez Boha. A proto byl v zahradě ten jeden strom, z kterého měli zakázáno jíst.

Byl to strom poznání dobra a ZLA. A tak jako Bůh slíbil všechno dobré, pokud ho Adam a Eva poslechnou, tak také slíbil, že pokud ho neposlechnou a budou jíst z tohoto jediného stromu, zavlečou do původně dobrého světa hřích a zlo, a jistě zemřou.

A samozřejmě všechno to zlo by nevzniklo proto, že snědli ovoce. Vzniklo by protože by Boha vědomě neuposlechli a řekli by mu tím, že už nechtějí žít tak jak jim říká on, ale že si chtějí žít po svém. Že chtějí být sami sobě Bohem a že chtějí sami rozhodovat o tom, co je dobré a co je zlé.

Bůh tedy postavil před Adama a Evu svobodnou volbu. Mohli ho uposlechnout a žít s ním, mohli si zvolit život a dobro. Nebo se mu mohli vzepřít, žít si po svém, bez něj a zvolit si svět infikovaný hříchem a zlem, nemoc a smrt. 

Všichni víme, jak se nejprve Eva a poté i Adam rozhodli. A také víme, kdo jim namluvil, že Bůh lhal a že když budou ze zakázaného stromu jíst, určitě nezemřou, naopak, že budou jako Bůh. A tedy, obelháni Ďáblem, rozhodli se Boha neuposlechnout, rozhodli se mu vzepřít, rozhodli se zhřešit a žít si po svém.

A my můžeme hned vidět, co to je hřích. Jedna z definicí hříchu je totiž přestupek. To znamená, že překročíme nějakou hranici, která je Bohem daná. A to přesně udělali Adam a Eva.

A tudíž, v důsledku jejich rozhodnutí, v důsledku jejich hříchu, zlo vstoupilo do našeho světa. Bůh člověka vykázal ze své přítomnosti a člověk si šel svojí vlastní cestou. A stejně jako šel svojí cestou bez Boha Adam a Eva, tak si šel, jde a půjde svojí vlastní cestou každý člověk, který se od té chvíle kdy narodil nebo narodí. Cestou, která je bez Boha, bez lásky k němu a bez vědomosti toho jaký vůbec Bůh je, jaký má charakter a jak moc nás miluje.

Není to cesta, po které jdeme od narození my všichni? Bible říká, že ano, protože důsledkem rozhodnutí Adama a Evy je i fakt, že každý další člověk se již narodil infikovaný hříchem a zlem, do stejně infikovaného světa.

Můžeme tedy vidět, odkud se vzalo na světě zlo a kdo je jeho zdrojem. První hřích samozřejmě spáchal Ďábel, když se Bohu vzepřel. Ale zdrojem zla jsme i my všichni v důsledku naší svobodné vůle, kdy si stejně jako Adam a Eva, i když si toho často nejsme vědomi, místo života s Bohem volíme život bez něj a místo dobra si volíme zlo a smrt. 

Jak vypadá hřích v našem životě? 

Už víme, proč všichni hřešíme a že hřích je přestupek přes hranici, kterou stanovil Bůh. Jak ale vypadá hřích v našem životě? Je to když porušíme Desatero Božích přikázání? Nebo když nechodíme do kostela?

Pochopit podstatu hříchu nám může pomoci ještě jeden termín, kterým je v Bibli hřích označován. Termín, který pochází z lukostřelby a znamená “minout cíl”.

A je to termín, který je pro popis hříchu v našem životě opravdu vhodný, protože nám ukazuje, na co se máme soustředit, když o hříchu přemýšlíme a hlavně, když hledáme způsob, jak nehřešit. 

Protože na co se soustřeďuje lukostřelec, když střílí na terč? Na svůj jeden cíl. A kolik existuje způsobů, jak může lukostřelec svůj cíl minout? Deset? Nebo jich jsou stovky? Ve skutečnosti může střílet všude okolo sebe a trefit všechno možné, jenom ne svůj cíl. A způsobů jak ho minout bude spíš blíže nekonečnu. 

A Bible mluví o nás a o hříchu podobně. Ve Starém Zákoně začínáme deseti přikázáními, poté se postupně přidávají další stovky přikázání všeho druhu a pokud si v té době ještě někdo myslel, že všechna ta přikázání je schopen dodržet, tak v Novém Zákoně konečně přichází Ježíš a jeho nejznámější Kázání na hoře, kdy nám říká, že co se hříchu týče, tak nejde jenom o naše činy, ale jde i o naše myšlenky, o naše představy a o naše úmysly a tedy s nadsázkou se dá říct, že přikázání je ve skutečnosti nekonečně mnoho.

Ježíš nám říká, že pokud chceme být bez hříchu, to znamená pokud nechceme porušit žádné přikázání a pokud chceme vždy všechno udělat správně, musíme být stejně dokonalí jako je Bůh. Protože jenom Bůh je dokonalý, všemocný a vševědoucí. Jenom Bůh vždy udělá všechno správně. A jenom Bůh nikdy “nemine cíl”.

To znamená, že každý, kdo se snaží nemít ve svém životě hřích a dostat se na základě toho do Nebe, má před sebou nesplnitelný úkol. Ať se bude snažit sebevíc, nikdy nebude stejně dokonalý jako Bůh.

A znamená to, že hřích ničemu nevadí a nemusíme se snažit nehřešit? Samozřejmě, že neznamená! Důsledkem hříchu je smrt, všechna přikázání jsou od Boha a jsou správná. Naším cílem by mělo být je dodržet, ale Bůh se nám v celé Bibli snaží opakovaně vysvětlit, že tenhle cíl je sice žádoucí a musíme ho splnit, ale my sami toho nikdy nebudeme schopni. Protože dodržet všechna přikázání a nikdy nehřešit dokáže jenom Bůh sám.

A myslím si, že tohle je jeden z největších problémů katolické církve a náboženství obecně. Náboženství nám totiž dává seznam povinností, které musíme splnit (jako křest, chození do kostela, ke svatému přijímání, ke zpovědi…) a seznam hříchů, které nesmíme dělat (deset a více přikázání), přičemž všechna zodpovědnost je na nás a my, ve snaze splnit nesplnitelný úkol, jsme jako lukostřelec, který se soustředí na všechno okolo sebe, snaží se netrefit tohle a netrefit tamto, nebo se snaží trefit celou řadu různých cílů okolo, ale při tom všem zapomíná na ten jediný opravdový cíl.  

Všechny zákony a přikázání, které najdeme v Bibli, totiž mají sloužit jako zrcadlo, které každému z nás ukáže, co je s námi špatně. A asi znáte taková ta svítící a zvětšovací kosmetická zrcadla, v kterých vždy najdeme něco, co je špatně.

Boží zákon a všechna přikázání fungují úplně stejně. Nastavují nám takové zrcadlo, které každému z nás ukáže něco, co je špatně. Každému z nás ukáže, že je hříšný.

My si možná myslíme, že s námi nic špatně není. Nikomu fyzicky neubližujeme, nekrademe, nejsme nevěrní. Ale zapomínáme, že jde i o naše myšlenky a o naše úmysly. Jde o to, co v nás ve skutečnosti je. Že si navzájem závidíme, najdeme si někoho, koho nenávidíme, že manipulujeme ostatními nebo lžeme abychom dosáhli svého, že se navzájem pomlouváme.  

A to jsou věci, které dělá každý z nás a je to v nás už od narození. Musíte učit malé dítě aby poprvé zalhalo? Nemusíte, je to pro něj přirozené, když něco chce a lhaní je způsob, jak toho dosáhnout. Je to naše hříšná podstata, kterou máme kvůli tomu, že všichni žijeme bez Boha. A Bůh nás nezavrhuje, ale snaží se nám tímto způsobem vysvětlit základní věc.

Tak jako zrcadlo nám jenom ukazuje, že jsme rozcuchaní, ale nemůže nás učesat. Stejně tak, všechna Boží přikázání slouží k tomu, aby každého jednoho z nás usvědčila z hříchu, ale už nám nedokážou nijak pomoci. 

A i když jsou všechna Boží přikázání správná, Bůh nám je nedává proto, abychom se na základě snahy je dodržet staly lepšími lidmi nebo si dokonce mysleli, že se tak dostaneme do Nebe. I když všechny je dodržet by bylo žádoucí. Ví totiž, že nemáme šanci. A nedává nám je ani proto, abychom hledali hříchy v životech lidí okolo nás a odsuzovali je. Vždyť my sami jsme stejně nebo ještě více hříšní než oni a nemáme si tudíž co vyčítat.

Smyslem všech přikázání je hlavně přesměrovat naší pozornost na někoho, kdo je všechny splnit dokáže. A tím někým je Bůh sám, ten jediný lukostřelec, který nikdy nemine cíl. A naše jediná šance, jak také alespoň někdy neminout cíl, je mít s ním osobní vztah.

Adam a Eva byli původně bez hříchu z jediného důvodu. Byli s Bohem, který je dokonalý a který něco jako hřích nezná. Měli s ním blízký vztah. A díky tomu, že byli ochotní se mu podřídit a nechat si říct, jak mají žít, tak mohli svým způsobem také být dokonalí a nemuseli hřích a zlo znát. Mohli se nechat vést Bohem a vždy trefit svůj cíl.

Ale v okamžiku, kdy Boha přestali poslouchat, kdy se mu vzepřeli a začali si žít po svém, tak o svůj vztah s Bohem přišli, začali střílet jenom mimo terč a začaly se hromadit hříchy a zlo. Přičemž my v tomhle světě žijeme dodnes, dodnes vztah s Bohem nemáme a jsme v beznadějné situaci, z které si nedokážeme pomoci.

Nebeská záchranná mise

A možná si říkáte, že to není fér. Proč by všichni lidé měli nést následky rozhodnutí, které sami neudělali, ale které původně udělali Adam a Eva? A ano, asi by to nebylo fér, kdyby Bůh neuskutečnil svojí záchrannou misi pro každého jednoho z nás osobně.

Bůh nás totiž nikdy milovat nepřestal a hned poté, co se proti němu Adam a Eva vzbouřili, začal pracovat na plánu, jak nás od všeho toho trápení, problémů a od všeho zla zachránit. A hlavně, jak nás zachránit od smrti a věčnosti strávené v Pekle.